Jan Kovalovský: Triatlonový dinosaurus s 53 dokončenými Ironmany
1. Letos jsi absolvoval svého 53. Ironmana ve Frankfurtu. Jak probíhala tvoje příprava na tento závod?
V rámci přípravy jsem se tentokrát zaměřil především na cyklistiku a běh, zatímco plavání jsem téměř úplně vynechal. V mé kategorii AGE 45-50 výrazně ztrácím v běžecké části a přicházím tak o možnost kvalifikace na Havaj. Rozhodl jsem se proto ušetřenou energii a čas z plavání věnovat cyklistice a běhu.Přestože jsem plavecký trénink vynechal, pravidelně jsem posiloval paže pomocí expanderů a dalších cviků zaměřených na horní část těla. Pokud se plavání věnuji systematicky, dokážu v závodech vyplavat s časem kolem 58 minut. Když plavání zanedbávám, moje časy se pohybují v rozmezí 1:05–1:10. I tak nasedám na kolo s minimální ztrátou na nejlepší závodníky v mé kategorii.
Cyklistika je mou nejsilnější disciplínou, což mi umožňuje stáhnout plavecký handicap a dostat se na pozice, které jsou dostatečné pro kvalifikaci na mistrovství světa na Havaji, což v mé věkové kategorii znamená umístění v TOP 10. Slabinou pro mě zůstává běh, a proto jsem se rozhodl více se zaměřit právě na něj, i za cenu omezení plaveckého tréninku. Celková strategie přípravy vycházela z cílového tempa pro závod ve Frankfurtu, kde jsem na kole potřeboval držet průměrnou rychlost 36–38 km/h a běžet v tempu 5:30 min/km.
Klíčovým faktorem byla také závodní váha, která se pohybuje kolem 77 kg. Díky zkušenostem vím, jak efektivně dosáhnout této váhy před závodem, což se mi měsíc před startem podařilo. Co se týče cyklistického tréninku, 80 % probíhalo na trenažéru. Zaměřoval jsem se na strukturované tréninky v zóně Z4 a sweet spot. Intervaly jsem začínal na 30 sekundách, postupně jsem je prodlužoval až na 1 minutu, a pracoval jsem při zátěži 110–120 % FTP s odpočinkovými intervaly v poměru 1:2. Podprahové tréninky jsem zpočátku jel na 6 minut a postupně je prodlužoval na 8 minut, přičemž jsem zvyšoval i počet opakování ze 6 na 12.
Podobně jsem strukturoval i běžecké tréninky, kde jsem začínal intervaly na 200 metrech a postupně je prodlužoval na 400 metrů s intenzitou 110–120 % ANP a poměrem odpočinku 1:2. Delší tempa jsem začínal na 8 minutách a postupně je prodlužoval na 12 minut, přičemž jsem podle výkonnosti zvyšoval počet opakování.
Do přípravy jsem také zahrnul kompenzační cvičení, především na core, a speciální cviky zaměřené na maximální sílu nohou pro cyklistiku. Bohužel, zhruba měsíc před závodem jsem kvůli rodinným záležitostem musel trénink omezit, což se mírně projevilo na finálním ladění formy.
2. Chtěl jsi se letos kvalifikovat na Havaj. Co ti v tom zabránilo?
Do přípravy na kvalifikaci jsem šel s jasnou strategií a cílem dosáhnout konkrétních časů, které by mi zajistily postup. V plavání jsem potřeboval vylézt z vody do 1 hodiny a 10 minut, na kole se dostat pod 5 hodin a v běhu udržet tempo mezi 5:20 a 5:30 min/km. Vycházel jsem z analýzy časů předchozích ročníků, abych měl jistotu, že tento výkon bude stačit.
Plaveckou část jsem zvládl dobře, z vody jsem vylézal na přibližně 30. místě. Cyklistická část se mi dařila ještě lépe – dojel jsem do TOP15 a ztrácel jen tři minuty na první pětku. Vše šlo podle plánu, a tak jsem rozběhl maraton v tempu 5:05 min/km, což bylo trochu rychlejší, než jsem měl v plánu. Brzy jsem ale zpomalil na původně plánovaných 5:30 min/km, abych šel takzvaně „na jistotu“.
I když jsem až do 30. kilometru běžel podle plánu v rozmezí 5:25–5:30 min/km, soupeři mi začali nečekaně utíkat. Oproti předchozím ročníkům běželi výrazně rychleji, někteří až kolem 4:30 min/km, což bylo tempo, na které jsem už neměl. V posledním okruhu závodu mě to psychicky zlomilo. Propadal jsem se startovním polem a místo boje o přední příčky jsem se musel smířit s tím, že dokončím závod s výsledkem, který mě neuspokojí.
Přesto jsem se nakonec snažil najít radost alespoň v tom, že mám za sebou další dokončený závod. Tento závod mi přinesl cenné zkušenosti a uvědomění, že i plán „na jistotu“ se někdy může ukázat jako nedostatečný.
3. Ve finální fázi přípravy tvoje dcera skončila v nemocnici s encefalitidou a boreliózou. Jak tě to ovlivnilo a jak jsi to zvládal kombinovat s přípravou?Uplynulý měsíc byl nesmírně náročný, především po psychické stránce. Vše ostatní šlo stranou. Měl jsem obrovskou podporu od svého zaměstnavatele, což mi velmi pomohlo. Díky jejich vstřícnosti jsem se mohl soustředit na rodinu.
Během skautského tábora, kterého se zúčastnila má dcera, došlo k nešťastné události. Během čtrnácti dnů chytila 38 klíšťat, což vedení tábora zcela podcenilo. Zdravotní stav dcery se zhoršil a měli jsme o ni opravdu velký strach.
Byly to těžké dny plné nejistoty, kdy jsme se obávali všech možných scénářů. Naštěstí je teď už doma a bude mít až do konce roku klidový režim. Boreliózu se podařilo přeléčit antibiotiky a pevně věříme, že se encefalitida neprojeví a v budoucnu nebude způsobovat žádné komplikace.
4. Jak se cítíš po tolika absolvovaných Ironmanech? Jak čerpáš ze svých zkušeností?
Po fyzické stránce se cítím skvěle a myslím, že za to vděčím svému dětství strávenému na venkově. Jako děti jsme trávili hodiny venku – jezdili na kole, prozkoumávali lesy, v zimě bruslili a hráli fotbal. Vedle toho jsem se věnoval i bojovým sportům, zejména judu. Nikdy jsem neměl žádnou specializovanou přípravu, což zpětně vnímám jako velkou výhodu. Myslím si, že právě díky tomu se mé tělo vyhnulo výraznému přetížení až do dospělosti.
Ke specializovanému tréninku jsem se dostal až na vysoké škole, při studiu na FTVS. I tehdy ale neexistovala žádná metodika pro triatlon, takže většina tréninku byla formou pokusu a omylu. Využívali jsme naplno veškeré znalosti z atletiky, cyklistiky a plavání a snažili se je přizpůsobit potřebám triatlonu. Navíc jsem jezdil na stáže do Německa, kde byli v tréninkových přístupech o krok napřed. Tyto zkušenosti dnes považuji za velký přínos nejen pro mé vlastní sportovní cíle, ale také je využívám ve své trenérské praxi.
Vzdělávací proces nikdy nekončí. Z pozice rodiče a zaměstnance na plný úvazek jsem si vědom, jak náročné je skloubit trénink s prací a rodinou. Díky tomu dokážu lépe přizpůsobit přípravu svých svěřenců tak, aby jejich trénink odpovídal jejich ambicím i osobním možnostem.
5. Jaké byly tvoje nejtěžší momenty během všech těch let, co se věnuješ triatlonu?
Nejtěžší pro mě bylo smířit se s tím, že nemám dostatek talentu na to, abych se mohl věnovat triatlonu na profesionální úrovni. Mám silnou disciplínu, zvládám náročný trénink, umím pracovat s bolestí a mám za sebou spoustu cenných zkušeností. Přesto jsem musel přijmout realitu, že samotná vůle a odhodlání nestačí. Talent, který je na vrcholové úrovni nepostradatelný, mě zkrátka minul. Tento fakt jsem si uvědomil postupně, a přestože to nebylo snadné, pomohlo mi to najít rovnováhu a novou perspektivu pro svou sportovní cestu.
6. Změnilo se něco v tvé tréninkové rutině od doby, kdy jsi začal s Ironmanem, a pokud ano, co konkrétně?
Od té doby se toho opravdu hodně změnilo a bylo by to téma na samostatný článek. Když si vzpomenu na začátky v roce 1996, plavali jsme výhradně na otevřené vodě, jezdili na klasických silničních kolech, na která jsme přidělali hrazdu vážící 2 kilogramy. Běhali jsme v kopačkách nebo botách Prestiž ze Zlína a k dispozici byl jen jeden iontový nápoj – Isostar. Na trhu zkrátka nebylo víc možností.
Tréninky jsme si měřili na hodinkách Casio, a pokud někdo měl pulsmetr, bylo to maximálně základní model, který uměl měřit jen tepovou frekvenci a čas, bez jakýchkoli mezičasů. Technologie a vybavení se od té doby dramaticky posunuly kupředu, což výrazně změnilo nejen trénink, ale i samotný přístup ke sportu.
7. Máš nějaký specifický rituál před závodem, který ti pomáhá soustředit se a dostat se do správného mindsetu?
Nemám žádný specifický rituál, ale jakmile se rozhodnu pro nějaký výkon, automaticky nastavuji svou mysl na cíl. Od toho okamžiku si začínám vizualizovat přípravu, závodní tratě v různých podmínkách a soustředím se na to, že neexistuje možnost prohry. Například letos při přípravě na Frankfurt jsem během tréninků neustále myslel na to, jak pojedu po konkrétních úsecích trati – a to za každého počasí. Snažil jsem si vybavit pocity z kopců, když jsem tam byl poprvé, i atmosféru vytvořenou diváky podél trati.
Na tomto ročníku závodu nás celou cyklistiku provázely silné deště. Už ráno, když jsme vstávali, pršelo jako z konve. Můj kamarád Roman kvůli tomu celou noc nemohl spát a ráno byl přesvědčen, že závod bude zrušen. Mně to ale vůbec nevyvedlo z míry. Déšť mě nerozhodil – vlastně si ani pořádně nevzpomínám, že pršelo. Všechno, co jsem před startem dělal, i mé chování na trati během závodu, bylo automatizované a plně koncentrované. Zpětně mě překvapuje, jak dokonale jsem se vyrovnal s technickými nástrahami cyklistické trati v těchto extrémních podmínkách.
Musím ale přiznat, že v posledním okruhu běhu jsem z tohoto mentálního nastavení vypadl. Bylo to pravděpodobně proto, že jsem si uvědomil, že z aktuální pozice už není možné se kvalifikovat. To mě trochu psychicky zasáhlo.
8. Co ti dává motivaci pokračovat a stále závodit na tak vysoké úrovni?
Vůbec to pro mě není těžké, protože mě to baví. Moje hlavní motivace je udržet si vitalitu co nejdéle – nejen kvůli sobě, ale i kvůli svým dětem. Chci zůstat fyzicky zdatný, abych pro ně mohl být oporou, a ne přítěží. K tomu všemu musím přiznat, že sport je pro mě vášní. Rád testuji své limity a překonávání sama sebe, bez ohledu na věk, mě neustále naplňuje a úplně mě to rajcuje.
9. Věnuješ se také trénování ostatních lidí, kteří se chtějí připravit na triatlon nebo Ironman. Jaké máš zkušenosti jako trenér?
Jak už jsem zmínil, s triatlonem jsem začal v roce 1996 v době, kdy nebylo tolik dostupného vybavení, metodiky prakticky neexistovaly a vše probíhalo metodou pokus-omyl. Vystudoval jsem FTVS se specializací na triatlon a od té doby jsem trénoval řadu lidí. Neustále se vzdělávám a sám aktivně závodím, což mi umožňuje zůstat v obraze a neustále se zlepšovat.
Z pohledu trenéra mám pocit, že jsem prošel širokou škálou zkušeností, které mě plně vybavují pro tuto roli. Mám obrovské množství znalostí a zkušeností a cítím vnitřní povinnost je předávat dál. Vnímám to jako formu vděčnosti vůči tomuto sportu a vůči všem lidem, kteří mi na mé sportovní cestě pomohli.
10. Jaké jsou nejčastější chyby, které vidíš u začátečníků při tréninku na triatlon?
Mohl bych o tom napsat celý článek, protože chyb, které sportovci dělají, je opravdu hodně. Jedna z nejvýznamnějších je, že se často soustředí na detaily a přitom přehlížejí základy. Příliš se zaměřují na čísla ze všech svých měřících zařízení a ignorují vnitřní pocity a signály těla. Chybí jim zkušenosti v rozeznávání rozdílů mezi psychickou a fyzickou únavou, což vede k tomu, že špatně vyhodnocují svůj stav před tréninkem i výsledky po něm.
Je důležité zmínit i chyby na straně trenérů, které často slyším nebo vidím. V poslední době je patrný trend, kdy sportovci, kteří nedávno dosáhli skvělého výsledku v závodě, se ihned začnou věnovat trénování. Na základě vlastního úspěchu pak mají pocit, že jsou schopni trénovat ostatní a začnou radit amatérům. Tady dochází k chybě na obou stranách. Trenér často postrádá objektivní sebereflexi a sportovec se mylně domnívá, že úspěch jeho trenéra automaticky povede k jeho vlastnímu zlepšení.
To však není pravidlem. Trenérské dovednosti vyžadují nejen osobní zkušenosti ze závodění, ale především hluboké porozumění procesu tréninku, které přichází až s praxí a odborným vzděláním. Dobrý trenér musí chápat individuální potřeby každého sportovce, mít široký přehled o metodice tréninku a umět přizpůsobit program tak, aby sportovec nejen dosáhl výsledků, ale také udržel dlouhodobou kondici a zdraví.
12. Jak přistupuješ k tréninku někoho, kdo začíná úplně od nuly?
Nikdo nezačíná úplně od nuly. Vždycky se najde nějaká sportovní nebo alespoň turistická historie. Prvním krokem je zhodnotit, kde se aktuálně nacházíme – jak jsme na tom se zdravím, časem, financemi a cíli. Tím mám na mysli například to, zda nás něco omezuje po fyzické stránce, jaké máme možnosti z hlediska časové dotace a jak to odpovídá našim očekáváním a cílům, včetně toho, jak dlouho bude trvat, než budeme připraveni. Zároveň je důležité projít si i finanční stránku věci, která může být pro dosažení cíle klíčová – vybavení, startovné, cestování, ubytování a podobně.
Pokud nejsou žádné zásadní překážky, které by nás blokovaly, zahájíme postupnou přípravu. Jsem zastáncem přístupu, kde je na prvním místě zdraví. Nesnažím se dosáhnout cíle za každou cenu, zvláště ne za cenu přetížení nebo budoucích zdravotních problémů. Po úvodních 2–3 měsících zapracování sportovce otestuji ve všech směrech – ať už venku, nebo v laboratoři. Na základě získaných dat nastavíme tréninkové zóny, zaměříme se na slabé stránky a postupně, pomocí strukturovaného tréninku, pracujeme na dosažení našeho sportovního cíle.
Je to krásný, vzrušující proces, který nejen posouvá fyzické limity, ale také sportovce učí lépe poznat své tělo a schopnosti.
13. Je pro tebe těžké skloubit vlastní závodní kariéru a trenérské povinnosti?
Vůbec to pro mě není náročné, protože mě to jednoduše baví. Když člověk dělá něco, co ho naplňuje, jde to samo od sebe. Každý trénink a příprava mě motivují, posouvají dál a přinášejí mi radost, takže i přes náročnost to nevnímám jako zátěž.
Článek zobrazen 113x